Informace o onemocnění covid 19 

Moje zkušenost s covidem 19

První příznaky v naší rodině se objevily u manžela. Měl kašel, teplotu, ztratil čich a chuť. Protože se nemohl dovolat svému doktorovi, aby mu napsal žádanku, rovnou se objednal na PCR test pro samoplátce. Po odběrech mu přišel pozitivní výsledek.

Se mnou se všechno zhouplo, nechtěla jsem tomu věřit. Došlo mi, že to dostaneme také. Zrovna jsme měli před dovolenou a velmi špatně se synovi vysvětlovalo, že nikam nepojedeme, že máme karanténu. Za prvé neví, co karanténa je a za druhé, na dovolenou se moc těšil. A jelikož má Aspergerův syndrom (druh autismu), tak si jistě dovedete představit, že vysvětlování bylo složité až únavné. Nemohl to pochopit, jemu nic není a nemůže nikam jet a tatínek se přeci postará sám o sebe – „Nemusíš ho maminko hlídat“ a další argument – „ Vždyť jsme nosili poctivě roušku, nemůžu být nemocný “….

Mě ze začátku vůbec nic nebylo a říkala jsem si „ No, jestli tohle je covid, tak to je pohoda“. Manžel měl test pozitivní v pondělí a já ve středu stále neměla žádné příznaky. Kontaktovala nás hygiena, že musíme být v karanténě a do pěti dnů i se synem jít na PCR testy. Zavolala jsem tedy naší praktické lékařce a dovolala jsem se až na třetí pokus. Sestřička mi sdělila, že jsou vytíženi a že mi zavolají zpět. Tak se stalo druhý den a paní doktorka nám vyplnila elektronickou žádanku na odběry. Bylo to v září a na testy se všude čekalo ve frontě až několik hodin. A protože jsem nechtěla riskovat, zarezervovala jsem dvě místa pro samoplátce v Horních Měcholupech v ordinaci „Vyšetři mě“. Rezervační systém mi dovolil námi požadovaný termín a čas. Přišlo mi potvrzení rezervace a upozornění, abychom se dostavili včas. Na testy jsme vyrazili autem, abychom nikoho nenakazili. V té době už jsem měla první příznaky. Ztratila jsem čich a veškeré chutě. Měla jsem i teplotu a syn také. Tak jsem si říkala, že mi není líto peněz, které jsem zaplatila, hlavně, že nemusíme čekat někde ve frontě.

Na místo jsme dorazili s časovým předstihem, abych omrkla, jak to tam chodí. Laboratoř byla v paneláku se sedmi vchody a chodila tam spousta místních lidí. Chvilku jsem počkala na námi zvolený čas a vstoupili jsme do budovy. Nebyla tam žádná fronta. Uvnitř byly dvě starší paní a vyplňovaly formuláře se zakuklenými lékařkami. Měla jsem obavy, aby syn neutekl, protože to opravdu nebyl vůbec příjemný pohled na zakuklené postavy. Jedna lékařka nám pokynula, že máme přistoupit a sdělit své údaje. Zakuklenka se mě ptá na jméno, rodné číslo a tak dále. V místnosti je ruch a já špatně slyším normálně, natož když jsem ve stresu. Přes roušku si se zakluklenkou špatně rozumíme. Ona pod kapucí zřejmě také hůř slyší, data je tudíž třeba sdělovat pěkně z plna hrdla, a zatímco hulákám do roušky své rodné číslo, je mi trochu líto těch starších dam, že to musí poslouchat. Nakonec zakuklenka otočila displej počítače směrem ke mně, abych vše zkontrolovala, protože vycítila moji bezradnost. Po zaregistrování všech údajů nám nabídla místo k sezení vedle starší paní. Mezi námi byl jen malinký stoleček s pokyny, abychom měli nasazenou roušku a použili dezinfekci na ruce. Takže žádné rozestupy a já měla fakt velký strach, abych paní nenakazila. Zůstala jsem stát a sedl si jen syn na vzdálenější židli. Po pár minutách jsme dostali do ruky zkumavku s modrou tekutinou, trčící odběrovou tyčinkou a nesli jsme ji do odběrové místnosti. Tam čekal další zakuklenec. „Posaďte se“. Jediná židle uprostřed místnosti. Tak se nejdříve posadil syn a já čekala u dveří a pak opačně. Odběr byl velmi rychlý a nic nebolelo. Bylo nám sděleno, že výsledky budou do půlnoci a přijdou e-mail. Tak se také stalo. Já měla výsledek pozitivní. Syn měl výsledek negativní. Ale měl už příznaky, takže bylo jasné, že covid 19 má. Zůstali jsme v izolaci a opět nás kontaktovala hygiena. Dostali jsme instrukci, že musíme být v izolaci a syn musí po deseti dnech jít na další PCR test. Po těch deseti dnech, že mu musí vyjít negativní, aby mohl ukončit izolaci. Já i manžel jsme ukončili izolaci po deseti dnech od pozitivního testu. Syn si to musel znovu zopakovat. To jsem zarezervovala odběr „Drive in“ – z auta a nemuseli jsme už nic platit. Byli jsme ve VFN a bylo vše velmi rychlé, plynulé a srozumitelné. Synovi vyšel výsledek pozitivní a přišlo nám to ještě tentýž den. Zase nás kontaktovala hygiena a syn musel být v izolaci dalších deset dnů, i když neměl už žádné příznaky. A tak jsme si to prodloužili oba, protože bez syna stejně nikam nemůžu.

Průběh celé nemoci byl jako na houpačce. Měli jsme vysoké teploty – 40°C. Já jsem měla brutální únavu, průjem, ztrátu čichu a všech chutí. Naprosto kompletní. Bylo to strašně zvláštní, jiné než u chřipky. Neměla jsem rýmu, ale naprosto volně průchozí nos, přesto jsem necítila žádné pachy (může to být výhoda) ani vůně (to pokládám za nevýhodu). Tím jsem měla i ztracenou chuť. Nic nijak nechutnalo. Vše bylo jako nějaká hmota. Pak se dostavil suchý, dráždivý kašel a pocit zvláštního tlaku na hrudníku, který jsem do té doby nikdy nepoznala. Plný nádech se mi moc nedařil, začala jsem ihned kašlat a nemohla jsem dodechnout. Klidové dýchání bylo celkem v pohodě, ale stačilo, když jsem musela jít na WC. A protože jsem dostala průjem, tak jsem „běhala“ několikrát. K tomu vysoké teploty a závrať. Jeden den je lépe a vypadá to, že je vše na ústupu a druhý den vás to sráží do kolen. Nejhorší byl pátý a šestý den. To jsem měla dušnost, vysokou teplotu, kašel, brutální únavu a spala jsem i patnáct hodin v kuse. Kašel byl přímo děsivý, až mě bolely všechny svaly. Desátý den se najednou ztratily teploty, začala jsem normálně dýchat a postupně se mi vracela chuť. Ale byla zkreslená, protože jsem stále neměla čich. Ten se vrátil během dalších pěti dnů. Průjem trval čtrnáct dní a žaludek jako když mě kopla kobyla. V puse jsem měla afty, že jsem nemohla mluvit a v nose bolestivé strupy. Nejdéle trvala únava. Manžel, který má astma, měl podobné příznaky, ale bez průjmu. Od něj jsme se nakazili, ale nepřišlo se na to, kde se nakazil on. Syn měl nejmírnější průběh. Měl vysoké teploty, rýmu a stále spal. Jednou zvracel. Pátý den mu zmodraly ruce a rty a vypadal jako Šmoula. Mám ke koroně obrovskou pokoru, není to určitě chřipka. To co jsme měli, byl asi mírný průběh, který bych už nikdy nechtěla opakovat. Nejhorší je psychika, že nevíte, co přijde a jak to zvládnete. Ta nevědomost je strašná a máte strach. Jsme celá rodina riziková. Manžel má astma, já vysoký tlak, nadváhu, syn kardiologické diagnózy, ale naše imunita to zvládla. Užívali jsme jen paralen, na kašel stoptusin, hodně pili a pili. Ale ten strach je deprimující, když nevíte, co ten „hajzlík“ v těle dělá. I další okolnosti jsou deprimující. Všechna vyšetření u zakuklenců a nevěděli jsme, jestli někoho z nás neodvezou do nemocnice a co syn a co se psem…? Nikdo k vám nemůže, protože jste infekční. A strach, jestli jsme někoho nenakazili nebo nenakazíme. Kdyby syn zůstal sám doma, tak to nepřežije… Vadí mi, že tuto nemoc někteří jedinci přirovnávají k chřipce. Ta infekčnost je přeci obrovský rozdíl. Vím, každý má jiné příznaky, přesto by u nás všech měla převládnout ohleduplnost. Každý nemusí mít takové štěstí jako my. V únoru jsme si nechali udělat testy na protilátky. Máme protilátky vysoké, ale časem budou ubývat, proto se těším na očkování. Naštěstí nemáme žádné následky. Nejstrašnější je mediální masáž. Každý se chce zviditelnit a šíří „svá moudra“. Politikům vůbec nejde o naše zdraví. Myslím všechny politiky. Jde jim jen o naše hlasy. Je to velmi smutné. Všem vám přeji pevné zdraví a pevné nervy. Moc se těším, až se zase setkáme na nějaké společné akci. Moc se mi po vás stýská. Jsem s vámi, vydržte. Dana Lacinová   

Prosíme o trpělivost, stránku stále doplňujeme podle aktuálních informací.